Hmotná kultura 6.4 Kovové artefakty Petr Žákovský – Jiří Hošek Při výzkumu předhradí hradu ve Veselí nad Moravou byla nalezena mimo jiné i celá řada kovových artefaktů. Jejich přehled podává tab. 1. Většina předmětů ze starší fáze zkoumaného předhradí, která byla deponována v organogenních vrstvách, se dochovala ve velice dobrém stavu; např. u ostruh jsou dodnes pohyblivá ozubená kolečka a hvězdice. Oproti tomu materiál, který byl uložen v písčitých vrstvách, se dochoval jen v torzálním stavu a často zcela postrádá železného jádra. Týká se to především raně novověkého materiálu z vápenné jámy s. s. j. 15. Jelikož řadu nálezů bylo z časových důvodů nutné zpracovat v době před jejich restaurováním a konzervací, nelze si nárokovat úplnost v popisu detailů (také rozměry a hmotnost musíme brát jako orientační). Část souboru byla restaurátorsky zpracována alespoň z části a metalograficky analyzována. Militaria Tesák V nepočetném souboru předmětů spojených s výzbrojí a výstrojí středověkých bojovníků stojí na prvním místě téměř kompletně dochovaný krátký nožovitý tesák (obr. 1). Jedná se o 298 mm dlouhou zbraň se 193 mm dlouhou a štíhlou neprofilovanou jednobřitou čepelí s hrotem situovaným v její ose; maximální šířka u řapu dosahuje 18 mm. Svým tvarem Tab. 1: Rozdělení kovových artefaktů podle jejich primární funkce. Skupina Militaria Výstroj koně a jezdce Řemeslnické nástroje a zemědělské nástroje Osobní výbava Stavební vybavení Předmět Počet tesák 1 dýka 1 drátěná brň 4 šipka 21 nášlapný ježek 7 ostruha 11 udidlo 4 podkova 17 hřeblo 3 nebozez 1 sekera 1 šídlo 1 nůžky 1 srp 6 přezka 9 nůž 21 lžička 1 klíč 7 zámek 4 kování 5 hřebík 241 skoba 27 petlice 1 řetěz 1 138 Neurčitelné zlomky Celkem 34 35 10 31 286 138 534 Celkem 220 Kovové artefakty z hrádku v polské Lednicze, jenž byl autory výzkumu rámcově datován do průběhu 15. století, byť nelze jednoznačně vyloučit ani starší původ (Górecki–Łastowiecki–Wrzesiński 1996, 227, obr. 12). Lze tedy říci, že tesák z předhradí ve Veselí nad Moravou představuje dosud nejstarší známý spolehlivě datovatelný nález krátkého nožovitého tesáku. Tyto zbraně, jichž se v průběhu 14. století vyvinula celá řada typů, se staly na přelomu 14. a 15. století jednou z nejoblíbenějších chladných zbraní v oblasti střední Evropy, a to napříč celým tehdejším společenským spektrem. K jejich velké oblibě jistě vedlo několik faktorů. Tím hlavním byla nepochybně jejich značná univerzálnost. Rozměry a tvarem vyhovovaly nejen pro boj, ale i pro běžné každodenní použití. Obliba těchto zbraní, odrážející se v bohatém nálezovém fondu, byla zajisté zapříčiněna i tím, že jejich pořizovací náklady nebyly vysoké. Mohl je totiž zhotovit i zručnější kovář znalý výroby nožů. Obr. 1: Krátký nožovitý tesák a detaily garnitury rukojeti (s. j. 2276). Dýka V s. j. 262, která je datována do průběhu 2. poloviny 13. století, byla nalezena masivní jednobřitá čepel. Její celková délka je 230 mm, maximální šířka 2 mm, na vrubové ploše je žlábek ukončený v poslední třetině délky čepele, hřbetní hrana má mírné konkávní prohnutí, hrot je situován v ose hřbetní hrany (obr. 2). Na čepel navazuje oboustranně odsazené torzo trnového řapu, který jednoznačně dokládá, že jde o čepel dýky, nikoli tesáku. Dýky patřily v období vrcholného a pozdního středověku k základní výzbroji tehdejších bojovníků – řada jejich nálezů to dokazuje. Většinou však jde jen o solitérní nálezy čepelí bez rukojetí, což v konečném důsledku brání jejich přesnější klasifikaci. Navíc jsou některé čepele dýk v odborné literatuře často chybně interpretovány jako velké nože či tesáky. Od obou předmětů se však odlišují jak svým tvarem, tak rozměry. Oproti nožům jsou čepele dýk výrazně rozměrnější a hmotnější, a to zejména ve své hřbetní části. Vůči tesákům se pak odlišují přesně opačně – ve většině případů jsou menší a především tenčí ve hřbetní části. Od tesáků je výrazně odlišuje i rozdílná konstrukce rukojeti. Pro tesáky jsou typické nýtované řapy s bočními střenkami, pro dýky trnové řapy s „naraženou“ rukojetí. Bližší klasifikaci nálezu z Veselí značně ztěžuje absence rukojeti. Pokud jde o čepel, dýka má blízko k jednobřitým variantám typu A podle A. Lewandowského, který jejich výskyt spatřuje zejména v průběhu 14. století. Modifikované formy se však mohly uplatnit ještě při konstrukci dýk terčových a ledvinových z průběhu 14. a 15. století. S podobnými čepelemi se však setkáme ještě kolem poloviny 16. století (Lewandowski 1986, 104–107). Lze to doložit i prozatím odpovídá nedávno vyčleněnému typu čepelí A2a, které se při konstrukci krátkých nožovitých tesáků uplatnily v poměrně dlouhém časovém úseku od závěru 13. do počátku 16. století (Žákovský 2014, 206–207). Na čepel plynule navazuje nýtovaný řap s charakteristicky konkávně prohnutými bočními hranami. Řap lze klasifikovat jako typ Id5, přičemž podobné tvary řapů a rukojetí nacházíme na tesácích, které lze považovat za jednu z nejstarších generací těchto zbraní vůbec (Žákovský 2014, 99–100). Díky příhodným půdním podmínkám se na tesáku z Veselí dochovalo i torzo dřevěného obložení rukojeti přichycené pěticí plných železných nýtů. U přechodu čepele v řap byl do zbraně nanýtován drobný záštitný trn v podobě prohnuté kruhové výseče. Tento drobný ochranný prvek lze přiřadit k záštitným trnům typu t4, které se při konstrukci tesáků uplatnily od závěru 13. až do počátku 16. století (Žákovský 2014, 418–422). Zbraň tedy můžeme klasifikovat jako krátký nožovitý tesák typu A2a, Id5, ‑ , ‑, t4. S ohledem na skutečnost, že tesák byl nalezen v s. j. 2276, která je datována do průběhu 2. poloviny až závěru 13. století, můžeme zbraň považovat za doposud nejstarší spolehlivě datovaný exemplář svého druhu. Diskutovaný nález lze využít i k rámcovému datování obdobných zbraní, kterých jen z území Moravy známe celou řadu (Žákovský 2011a, 124, obr. 16:a; 2014, 99–100, obr. 70). Takřka analogická zbraň byla nalezena např. v areálu Smilova hradiska, odkud nebyl prozatím získán materiál mladší než ze závěru 13. století (např. Blekta 1934, 16, tab. VI:3). V ojedinělých případech byly zbraně podobného charakteru nalezeny i mimo moravské území. Zmiňme alespoň nález 221 Hmotná kultura a b c d Obr. 2: Dýka z s. j. 262. A – dýka s vyznačením míst odběru vzorků; b – makrofotografie a schématické nákresy vzorků čepele (zleva: foto po naleptání nitalem, foto po naleptání Oberhofferem, rozložení popisovaných oblastí, nákres po naleptání nitalem s vyznačením svaru); c – struktura popuštěného martenzitu v oblasti I (v břitu); d – přechod oblasti II a III (ve hřbetu čepele). Leptáno nitalem (c, d). 222 Kovové artefakty registrovanými a publikovanými torzy dýk z území České republiky, mezi kterými dominují jednobřité varianty, jež bychom vesměs mohli spojit se specifickým typem dýk zvaných „Nierendolche“ (např. Dragoun 1983; Novotný 1977, 86, obr. 42:8; 1982, 19, tab. 25:2; Novotný–Karel–Dušek 1978, 54–56, 61; Žákovský 2011b, 146–147). Můžeme tedy shrnout, že jde o nález čepele dýky z průběhu 2. poloviny 13. století, kterou v důsledku absence rukojeti nelze za dnešního stavu poznání blíže klasifikovat. Jak dokazuje metalografický rozbor, 1) čepel má heterogenní železo-ocelový hřbet, ke kterému byl navařen ocelový břit (viz obr. 2). Dýka byla kalena a popuštěna, tvrdost břitu je ve zkoumaném místě velmi dobrá, ale užitá ocel byla poněkud heterogenní a tvrdost břitové hrany (a tím i její kvalita) mohla po délce čepele kolísat. Na základě daných zjištění lze předpokládat, že šlo o kvalitní zbraň. K dokladům přítomnosti chladných zbraní na lokalitě náleží také dvě torza krátkých, výrazně se zužujících kožených pochev, které mohou být i pochvami krátkých nožovitých tesáků či dýk. O nich je však blíže pojednáno v kapitole o kožených a dřevěných artefaktech (viz kapitola 6.5 a 6.6). nemá kruhový, ale elipsovitý průřez. Jeden kroužek řetízku z s. j. 2369 byl podroben metalografické analýze 2) (obr. 4), která potvrdila, že drátek byl železný (tj. nebyl ocelový). Největší zlomek, sestávající z celkem 10 kroužků, byl nalezen v s. j. 3179 (obr. 3:d). Kroužky o průměru 12 mm byly vyrobeny z drátu, který si zachovává přibližně kruhový průřez. Metalografická analýza prokázala, 3) že pletivo sestávalo z nýtovaných i svařovaných kroužků (obr. 5, 6). Drát obou zkoumaných kusů byl ze železa, u nýtovaného kroužku však ze železa tvrdšího, fosforového. Všechny situace, ze kterých byly zlomky drátěných brní získány, jsou datovány do průběhu 2. poloviny 13. století. V té době byly z drátěného pletiva konstruovány takřka všechny součásti ochranného odění – drátěnými nohavicemi počínaje a kroužkovou kapucí konče. Nelze tedy rozhodnout, ke které části ochranného odění ten který zlomek původně patřil. Vezmeme-li v potaz i nezvykle velký průměr většiny kroužků, který se pohybuje kolem 20 mm, je jejich konečná interpretace téměř nemožná. Drátěná brň patřila v průběhu vrcholného středověku ke zcela základním ochranným prostředkům bojovníka. Standardní Drátěná brň Z kategorie artefaktů spojených s ochranou zbrojí středověkých bojovníků byla při výzkumu předhradí ve Veselí nad Moravou získána pouze nepatrná torza kroužkových drátěných brní. Útržkovitost nálezů přitom zcela brání jejich bližší klasifikaci. Z s. j. 3319 pochází solitérní nález nýtovaného kroužku o průměru 19 mm vyrobeného ze železného drátu přibližně kruhového průřezu (obr. 3:b). Z s. j. 260 (obr. 3:a) a 2369 (obr. 3:c) pocházejí dva téměř identické drátěné řetízky, složené ze vzájemně propojených pěti a šesti nýtovaných kroužků různých průměrů. Rozměry některých kroužků nebylo možné v důsledku jejich značného zdeformování přesněji stanovit. Vnější průměry byly odhadnuty na 16–20 mm. Užitý způsob nýtování kroužků způsobil jejich částečné zploštění, tj. drátek kroužků 1) a b c d Obr. 3: Zlomky drátěných brní. A – s. j. 260; b – s. j. 3319; c – s. j. 2369; s. j. 3179. Metalografický popis: V oblasti I (břitu) je na straně ostří struktura popuštěného martenzitu o tvrdosti 436 ±23 HV0,2, dále od ostří jemná feriticko‑cementitická směs o tvrdosti 228 ±27 HV0,2. Za zřetelným šikmým svarem navazuje ob‑ last II, která pokrývá zhruba polovinu plochy hřbetní části. Struktura sestává ze zón s popuštěným martenzitem (tvrdost 414 ±30 HV0,2), zón s jemnou feriticko‑cementitickou struk‑ turou a zón se směsí obou těchto struktur. Oblast III je feritická, místy se stopami cementitu. Tvrdost dosahuje 111 ±9 HV0,2, velikost zrn leží v mezích 6 až 8 ASTM. Mezi oblastmi II a III nebyly zjištěny svary, které by vypovídaly o úmyslné konstrukci hřbetní části. 2) 3) 223 Metalografický popis: Odkryté kovové jádro má feritickou strukturu o velikosti zrn 6 až 7 ASTM. Tvrdost neměřena. Metalografický popis kroužku č. 1: Drátek kroužku má feritickou strukturu o velikosti zrn ASTM 7 ÷ 8 a tvrdosti 104 ±8 HV0,2. V místě spoje byl zachycen nýtek mající pře‑ vážně feritickou, ale při jedné straně i feriticko‑perlitickou strukturu. V nýtku i jeho blízkém okolí je výrazná tvářecí tex‑ tura. Metalografický popis kroužku č. 2: Drátek kroužku má heterogenní feritickou strukturu nejednotné velikosti zrn v mezích cca 5 až 9 ASTM. Struktura nese stopy reliéfního naleptání, tvrdost dosahuje 205 ±16 HV0,2. Kroužek nemá nýtovaný, ale svařovaný spoj. Hmotná kultura a b c d Obr. 4: Kroužek brně z s. j. 2369. A – fragment brnění a částečně nabroušený a naleptaný kroužek; b – detail nýtovaného spoje; c, d – feritická struktura kroužku. Leptáno nitalem. 1977, 147; Durdík 1983, 14; Ustohal–Stránský 1988, 149–150; Číp 1989; Unger 1999, 123; Novobilský 2008, 89–90), které jsou však ve většině případů v torzovitém stavu stejně jako materiál získaný ve Veselí nad Moravou. byla kombinace svařovaných a nýtovaných kroužků, avšak nejspíše v závěru 14. století patrně převládly brně z převážně nýtovaných kroužků (Edge 2001, 228). V průběhu 14. století je ale počaly ve stále větším měřítku nahrazovat kvalitnější a efektivnější zbroje plátové. Navzdory tomu bývaly určité ochranné prvky z brně masově používány až do 17. století. 4) Masové rozšíření tohoto typu ochranného odění na území bývalého Československa dokládá celá řada nálezů (např. Kouřil 4) 224 Ve východních částech evropského kontinentu a zejména v Asii byly drátěné brně téměř totožné konstrukce používány ještě v průběhu 18. až 19. století. Kovové artefakty b a c d Obr. 5: Kroužek brně z s. j. 3179. A – fragment brnění a nabroušený a naleptaný kroužek č. 1; b – feritická struktura kroužku; c, d – místo nýtovaného spoje s viditelným nýtkem. Leptáno nitalem. 225 Hmotná kultura b a c Obr. 6: Kroužek brně z s. j. 3179. A – fragment brnění a nabroušený a naleptaný kroužek č. 2; b – feritická struktura kroužku; c – místo svarového spoje. Leptáno nitalem. Nášlapný ježek né ježky vyrobené ze železných tyčinek přibližně čtvercového průřezu. Jednotlivá ramena, jejichž délka kolísá mezi 25 až 36 mm, nebyla ani v jednom případě zakončena zpětnými háčky. Jedná se tudíž o nášlapné ježky, pro které byl přednedávnem vyčleněn typ IIIa, a které patří k obecně nejrozšířenějším tvarovým variantám tohoto druhu militárií (Žákovský 2008, 126–127, obr. 9). V s. j. 1236 (obr. 7:c), 2239 (obr. 7:d) a 3366 (obr. 7:j) byly nalezeny drobné čtyřhroté předměty, které lze jednoznačně interpretovat jako nášlapné ježky. V s. j. 1241 (obr. 7:e,f) a 3196 (obr. 7:a, b) byly nalezeny dva exempláře, v s. j. 3191 dokonce tři (obr. 7:g–i). Ve všech případech jde, alespoň pokud lze na základě jejich stavu dochování soudit, o nášlap- 226 Kovové artefakty a f c b g d h e i j Obr. 7: Nášlapní ježci. A, b – s. j. 3196; c – s. j. 1236; d – s. j. 2239; e, f – s. j. 1241; g, i – s. j. 3191; j – s. j. 3366. Nášlapní ježci, kteří se uplatňovali především k ochraně předpolí různých druhů fortifikací či méně pohyblivých vojenských jednotek v přímém otevřeném boji, se v téměř nezměněné podobě objevují ve výzbroji evropských vojsk již od období pozdního laténu 5) (např. Žákovský 2008, 116–120; Michalak 2011, 275–277). Velké obliby doznaly především na území Byzantské říše, kde nalezneme v celé řadě tamních vojenských pojednání zmínky o jejich využití v boji (např. Michalak 2011, 276; Tsurtsumia 2012). Pro svoji efektivitu, nenáročnost výroby a nepatrné pořizovací náklady nebyla tato militaria oblíbena jen v Evropě, ale i na Předním východě a v Asii, kde byla používána zcela ve shodě s jejich evropskými protějšky (např. Stone 1934, 158). Do chráněného prostoru byly jednoduše rozhozeny desítky až stovky těchto drobných předmětů s cílem zabránit případnému útočníkovi ve snadném přístupu k bráněnému objektu či jednotce. Účinky jejich nasazení znázorňují velmi realisticky některé „Kriegsbuchy“ německé provenience z počátku 15. století, na kterých vidíme zraněné vojáky, vytahující si nášlapného ježka z postižené končetiny (obr. 8). Jako obrana proti těmto bojovým prostředkům měly sloužit, alespoň podle řady „Kriegsbuchů“, masivní dřeváky, které si vojáci při dobývání fortifikovaných lokalit měli nazouvat na svoji 5) Obr. 8: Nášlapní ježci z anonymního Kriegsbuchu (Büchsenmeisterbuch) datovaného k roku 1411 (podle Österreichische Nationalbibliothek Wien, Cod. 3069, fol. 21v [online]). Dodnes s nimi disponují rezidenti různých zpravodajských služeb. 227 Hmotná kultura normální obuv (např. Quarg 1967, 92–95, fol. 126r, 129r). Jindy byla plocha posetá ježky jednoduše uhrabávána speciálními hráběmi (např. Michalak 2011, 277, obr. 1:2). Solitérní nálezy nášlapných ježků sice není možné jednoznačně datovat, avšak exempláře z Veselí nad Moravou lze díky a l m e d c b n o nálezovým situacím vročit do průběhu 2. poloviny 13. století. V této době byl tudíž veselský hrad v případě ohrožení chráněn také tímto druhem militarie, ostatně jako celá řada fortifikovaných lokalit na území Moravy, Čech, Slovenska i Polska (např. Žákovský 2008; Michalak 2011). g f p q r h i s t j k u Obr. 9: Hroty šípů. A – s. j. 2203; b – s. j. 3354; c – s. j. 3318; d – s. j. 3256; e – s. j. 360; f – s. j. 1190; g – s. j. 1272; h – s. j. 2171; i – s. j. 2324; j – s. j. 350; k – s. j. 2244; l – s. j. 3141; m – s. j. 3183; n – s. j. 3183; o – s. j. 3331; p – s. j. 1263; q – s. j. 2142; r – s. j. 2318; s – s. j. 2355; t – s. j. 2150; u – s. j. 3382. 228 Kovové artefakty Hroty šípů hrotu byl vykován z heterogenního železa, místy až oceli, a po vykutí byl rychleji ochlazen (obr. 10). Cílené zlepšení špice ocelí a tepelným zpracováním ale nelze prokázat. Hovořilo by to pro bojové nasazení za podmínek, kdy zvyšování průraznosti střel za cenu složitější výroby nebylo rentabilní. Svou roli bezpochyby hrála skutečnost, že v bojových střetech byla velká pravděpodobnost jejich ztráty. Tvarově se typu D 2‑5 přibližuje i hrot z s. j. 3183 (obr. 9:n). Výrazně se však vymyká svou celkovou délkou, která i přes téměř kompletně odlomený trn dosahuje 108 mm. Hrot dosahuje maximální šířky téměř u špice a jeho nejvýraznějším rysem je netradičně prodloužené štíhlé tělo. Hrot lze přiřadit k typu D 2‑4, který se objevuje od 11. až do 14. století (Zimmermann 2000, 75). Diskutovaný nález z Veselí tomu odpovídá, neboť je datován do průběhu 2. poloviny 13. století. Obdobné hroty nepatří k nejběžnějším nálezům střeliva, přesto jich máme z českých a moravských hradních lokalit podchycenu celou řadu. Za všechny lze uvést např. téměř analogický hrot z areálu hradu Freudensteina (Kouřil 1997, 389, obr. 4:2; Kouřil–Prix–Wihoda 2000, 88, obr. 53:2) nebo Bolkova (Hejna 1962, 462, obr. 4:2). Není zcela vyloučeno, že nápadné prodloužení těla hrotu mohlo původně sloužit k uchycení zápalné látky. Je však nutné přiznat, že prozatím známé zápalné hroty šípů jsou téměř bez výjimky opatřeny jedním či dvěma zpětnými křidélky, které omezovaly či přímo zabraňovaly zabodnuté střele samovolnému vypadnutí, čímž bylo zabezpečeno dlouhodobější působení zápalné látky na zasažený cíl. V s. j. 3331 byl nalezen 100 mm dlouhý hrot šípu, jehož maximální šířka je situována téměř u samotného přechodu těla hrotu v trn kruhového průřezu (obr. 9:o). Hrot tak doznal výrazně jehlanovitého tvaru. Mohli bychom jej přiřadit k hrotům typu D 1‑1, které se v Evropě objevují od 11. do závěru 13. století (Zimmermann 2000, 73–74). Pro podobné hroty vytvořil A. Ruttkay svůj typ B10, který se měl ve výzbroji uplatnit především v průběhu 12.–13. století (Ruttkay 1976, 331). Tomuto datování odpovídá i nález z Veselí nad Moravou, neboť s. j. 3331 je obecně datována do průběhu 2. poloviny 13. století. Také tento hrot byl metalograficky zkoumán. 7) Ukázalo se, že byl vykován z netříděného heterogenního materiálu (železa až oceli) a po vykutí zanechán v nekaleném stavu (obr. 11); i v tomto případě tedy šlo o standardní výkovek bez dokladů snahy špici hrotu zlepšit. K typu D 1‑1 lze Ve Veselí jsou nejpočetněji zastoupeným druhem militarií železné hroty šípů, k nimž lze přiřadit i dva kostěné hroty, dřevěná střeliště šípů a dřevěný hrot, užívaný patrně k lovu ptáků a drobné zvěře (viz kapitola 6.5). Velmi početné zastoupení hrotů šípů v areálech hradních lokalit po celé Evropě je obvyklé; z jednotlivých lokalit mnohdy disponujeme desítkami a v řadě případů dokonce stovkami těchto drobných kovových předmětů. O tom, jak velké počty šípů bývaly v hradních zbrojnicích uskladněny, nás informuje celá řada dochovaných hradních inventářů, ze kterých se dozvídáme, že nejednou šlo o tisíce kusů či jejich jednotlivých komponent, jež byly často skladovány odděleně (např. Žákovský 2013, 203–231). Celkem bylo z areálu předhradí ve Veselí nad Moravou získáno 19 železných hrotů šípů, které lze rozdělit do několika základních skupin. Tu nejpočetnější představují poměrně štíhlé hroty rombického průřezu, které byly na dřevěné střeliště upevňovány pomocí trnových řapů kruhového průřezu. Většinou jde o hroty typu D 2‑5, které se v masovém měřítku objevují na území střední Evropy, a oblíbené byly i v Německu, Švýcarsku, Francii a Itálii (např. Serdon 2005, 124). Pro tento typ je typická délka hrotu kolísající mezi 53 až 83 mm a hmotnost mezi 10–20 g, přičemž maximální šířka hrotu je posunuta až do poslední třetiny jeho délky. Známé jsou ale i exempláře s délkou dosahující až 100 mm, také ve Veselí nad Moravou byly takové nalezeny. U kompletně dochovaných kusů se délka pohybuje v rozmezí 75 až 105 mm a hmotnost v mezích 13 až 21 g. Hroty typu D 2‑5 se ojediněle objevují patrně již na přelomu 11. a 12. století, ale teprve až od počátku 13. století se prosadily v masovém měřítku, a setkáváme se s nimi ještě v pozdním 15. století. Přestože přesnější datování náhodně nalezených kusů není možné, jisté je, že největší obliby doznaly v průběhu 13.–14. věku (např. Zimmermann 2000, 76, tab. 25). Nálezy z Veselí tomu dobře odpovídají, neboť hroty daného typu byly získány z s. j. 350 (obr. 9:j), 360 (obr. 9:e), 1190 (obr. 9:f), 1272 (obr. 9:g), 2171 (obr. 9:h), 2203 (obr. 9:a), 2244 (obr. 9:k), 2324 (obr. 9:i), 3141 (obr. 9:l), 3183 (obr. 9:m), 3256 (obr. 9:d), 3318 (obr. 9:c), 3354 (obr. 9:b), které jsou vesměs datovány do průběhu 2. poloviny 13. století. Představu o nárocích na kvalitu špic těchto hrotů přibližují výsledky metalografického průzkumu hrotu z s. j. 3256. 6) Vrchol 6) Metalografický popis: Ve vrcholu hrotu je heterogenní struk‑ tura s proměnlivým podílem feritu. V blízkosti samotného vr‑ cholu je feriticko‑bainitická struktura, dále od vrcholu jsou zrna bainitu nahrazena perlitem. Velikost zrn se pohybuje mezi ASTM 6 až 8. Tvrdost neměřena. 7) 229 Metalografický popis: Vrchol hrotu má v povrchovém nábru‑ su heterogenní strukturu kolísající mezi feritem a perlitem. Ve‑ likost zrn se pohybuje mezi ASTM 5 až 8. Tvrdost neměřena. Hmotná kultura a b c d e Obr. 10: Hrot šípu z s. j. 3256. A – hrot s bočně nabroušeným a naleptaným vrcholem; b, c – směs feritických a bainitických zrn v blízkosti vrcholu hrotu; d – detail perliticko-feritické struktury dále od vrcholu hrotu; e – ferit se stopami perlitu (bainitu) v blízkosti vrcholu hrotu. Leptáno nitalem. 230 Kovové artefakty a b c Obr. 11: Hrot šípu z s. j. 3331. A – hrot s bočně nabroušeným a naleptaným vrcholem; b – feritický pás obklopený jemnozrnnou feriticko-perlitickou strukturou; c – část perlitické oblasti. Leptáno nitalem. hypoteticky přiřadit i fragmenty hrotů z s. j. 1263 (obr. 9:p) a 2142 (obr. 9:q), které jsou datovány do průběhu 2. poloviny 13. až 1. poloviny 14. století. Jejich bližší klasifikace je však ztížena až znemožněna stavem jejich dochování. Zvláštní místo mezi hroty, které byly upevňovány na dřevěná střeliště pomocí trnů, nepochybně zaujímá plochá, přibližně rombická šipka dochovaná v délce 63 mm a hmotnosti 7 g z s. j. 2318, kterou lze datovat do průběhu 2. poloviny 13. století (obr. 9:r). Svým charakterem se zcela blíží hrotům šípů známým ze středohradištního období, kde jsou spojovány především se staromaďarským etnikem; v případě náhodného nálezu by tak bylo velmi snadné ji s takovým hrotem zaměnit. Ve výzbroji uherských vojsk se však tyto ploché hroty udržely nepochybně ještě v průběhu 13.–14. století a někdy jsou považovány i za případný doklad uherských vpádů (např. Koch 1984, 107–108; Felgenhauer-Schmiedt 1993, 211). V případě Veselí nad Moravou, které leží jen kousek od někdejších uher- ských hranic, by takové vpády nebyly nikterak překvapující. Podobné ploché střely se velmi často nacházejí ve společnosti drobných hrotů typu D 2‑5, jak je tomu ostatně i ve Veselí. Obdobná situace byla zjištěna např. na Svratouchu – Zkamenělém zámku, který je datován do průběhu 13. století (např. Adámek 1909, 16, tab. XX; Durdík 1983, 18–19). Tamní hrot, stejně jako nelokalizovaná střela ze sbírek úsovského muzea (Žákovský 2011a, 133, obr. 22:x), má sice oproti veselskému exempláři místo trnu štíhlou tulej, přesto jde o hroty vzájemně srovnatelné. Podobné soubory z průběhu 12. až 13. století, ve kterých jsou zastoupeny i ploché listovité střely, máme registrovány např. i z Banské Štiavnice (např. Labuda 2000, 13–16, obr. 5), Pustého hradu u Zvolena (Hanuliak 1999, 356–358, obr. 4), Šariše (Slivka 1980, 235), Kysaku (Uličný 2001, 151–152, obr. 1), Obišoviec (Polla 1964, 483), zaniklé vesnice Bohatá (Habovštiak 1961, 473, obr. 27:18) a k těmto souborům lze přiřadit i kolekci střel pocházející z jeskyně 231 Hmotná kultura Koňské jámy v Moravském krase (Skutil 1962, 34, tab. 15) či dolnorakouském Ertlu (Schmitsberger 1999, 630, tab. 2). Poměrně hojné rozšíření těchto plochých listovitých hrotů na území Slovenska by mohlo cosi naznačovat o jejich původu či přinejmenším o místě jejich největšího výskytu v průběhu 12.–14. století. Jejich tradiční spojování s vlivy uherského vojenství se tak jeví v o něco zřetelnějších obrysech, neboť z území Moravy a Čech máme prozatím podchyceny jen jejich jednotlivé exempláře, které mohou být navíc mnohdy chybně datovány do staršího období (např. Vích–Žákovský 2012, 114, obr. 5; Vích 2013, 716, obr. 7). V datování náhodných nálezů plochých rombických šipek tak musíme být v budoucnu přeci jen o něco opatrnější. V s. j. 2355 byl mj. nalezen drobný hrot s tulejkou o celkové délce 59 mm a hmotnosti pouhých 5 g. Samotné tělo hrotu bylo ploché a zhruba 30 mm dlouhé (obr. 9:s). Svým tvarem upomíná na hroty typu A, které se objevují ve Francii, Švýcarsku a Itálii v průběhu 13. až 15. století (např. Serdon 2005, 116). Obdobné hroty klasifikuje B. Zimmermann jako typ T 5‑4, pro který je charakteristická délka v mezích 5 až 11 mm a hmotnost od 4 do 30 g (Zimmermann 2000, 61–62). Pro svou velmi nízkou hmotnost a předpokládanou malou průraznost jsou takovéto hroty obecně považovány za střelivo k lukům, přičemž někdy je uvažováno i o možnosti, že se jedná o speciální lovecké střelivo. Ve střední Evropě byly hroty obdobných tvarů využívány od středohradištního období až do 15. století (např. Vích–Žákovský 2012, 115). Svědčí pro to i exemplář z Veselí nad Moravou, který byl nalezen v situaci datované do průběhu 14.–15. století. Je příznačné, že z výzkumu předhradí ve Veselí nad Moravou pocházejí pouze dva masivní hroty střel rombického průřezu, které jsou obecně považovány za střelivo ke kuším. Přestože s. j. 2150 a 3382, ze kterých hroty pocházejí, jsou datovány shodně do přelomu 13. a 14. století, mohly by dosvědčovat obecně přijímanou tezi, že drobné hroty s prostými trny byly v masovém měřítku využívány dříve, než typické masivní hroty rombického průřezu s tulejkou. Oba hroty, které se dochovaly ve velmi špatném stavu, mají svoji největší šířku posunutou až do poslední třetiny celkové délky a oba tak lze celkem jednoznačně přiřadit ke střelám typu I podle V. Serdonové, která jejich výskyt klade do průběhu 13. až 15. století (Serdon 2005, 105–106). Lze je přiřadit též k typu T 2‑5 podle B. Zimmermanna, který pro ně stanovil typickou délku mezi 61 a 87 mm, a jejichž hmotnost zpravidla kolísá mezi 14 a 29 g (Zimmermann 2000, 51–53). Udanému rozmezí délky oba veselské hroty odpovídají. Celková délka hrotu z s. j. 3382 dosahuje 81 mm (obr. 9:u) a hrotu z s. j. 2150 rovných 70 mm (obr. 9:t). Jejich hmotnost byla stanovena před konzervací, je proto nutné brát ji pouze orientačně. První hrot totiž vážil až 61 g, kdežto druhý, lépe zachovaný, 37 g. Oba tedy patří k poměrně běžným typům střeliva ke kuším, se kterým se ve velkém počtu setkáváme i v archeologickém materiálu pocházejícím ze střední Evropy. Výstroj koně a jezdce Ostruhy Fungování feudálního sídla nebylo myslitelné bez využívání koňské síly, a to jak k přepravě osob, tak různých komodit. S tímto faktem zcela koresponduje skutečnost, že na každém feudálním sídle byla těmto ušlechtilým zvířatům věnována značná pozornost a péče. Ta se odráží nejen v existenci budov určených k jejich chovu, ale i ve vlastním archeologickém materiálu, kdy předměty spojené s výstrojí koně a jezdce tvoří vždy nezanedbatelnou část původního hradního inventáře. Je příznačné, že řada veselských artefaktů spojená s ustájením koní byla nalezena přímo v objektu, který je právem interpretován jako koňská stáj. Mimo dvě hřebla zde bylo nalezeno i ztracené udidlo či řada podkov. Prim mezi těmito předměty hrají především ostruhy. Při výzkumu ve Veselí bylo získáno celkem 9, respektive 11 kusů nebo zlomků představující typické exempláře vrcholně středověkých ostruh s kolečkem. V drtivé většině se jedná o ostruhy s výrazně prohnutými rameny oválného či půloválného průřezu, jejichž spojnice je formována do více či méně výrazného gotického oblouku. Ze spojnice ramen vyrůstá krátký, mírně dolů zahnutý krček, v jehož rozštěpení byla uchycena osička s ozubeným kolečkem, ve většině případů šesticípým. V podstatě jediné, co jednotlivé ostruhy vzájemně odlišuje, jsou jejich rozměry a především pak styl ukončení jednotlivých ramen. Ostruhy z s. j. 2349 (obr. 12:b) a 2380 (obr. 12:a) mají konce ramen ukončeny jedním velkým kruhovým očkem, do kterého byly zavěšovány garnitury upínacích řemínků. V hůře dochované ostruze je jedno takové nákončí zachováno. Uvedenými parametry se tak oba veselské nálezy hlásí k nejrozšířenějším typům ostruh, které byly v masovém měřítku vyráběny po celé Evropě. Lze je celkem spolehlivě přiřadit k typu III podle Z. Hilczerówny (např. Hilczerówna 1956, 62–69), variantě A podle S. Kołodziejského (Kołodziejski 1985, 165) či typu C podle A. Ruttkaye (Ruttkay 1976, 350–352). Poměrně značné množství ostruh tohoto typu z celé střední Evropy je shodně datováno do průběhu 13. až 14. století (např. Slivka 1980, 245–246; Warzonowska 1990, 189–191; Drobný 1995, 50–61; Koóšová 2004, 530–536). Také exempláře z Veselí tomuto datování odpovídají, neboť oba byly nalezeny v archeologické situaci datované do průběhu 2. poloviny 13. století. 232 Kovové artefakty a b c d f e g h i Obr. 12: Ostruhy. A – s. j. 2380; b – s. j. 2349; c – s. j. 2228; d – s. j. 3331; e – s. j. 3179; f – s. j. 2310; g – s. j. 3331; h – s. j. 2204; i – s. j. 111. 233 Hmotná kultura K danému typu ostruh lze s jistou dávkou pravděpodobnosti přiřadit i dvě torza ostruh z s. j. 2228 a 3331, které lze opět datovat do průběhu 2. poloviny 13. století. První z těchto ostruh má však odlomené rameno, takže není jistoty, zda se opravdu jedná o daný typ. Rozměrově těmto ostruhám ale zcela odpovídá (obr. 12:c). Z ostruhy, jež byla nalezena v s. j. 3331, se dochovalo pouze torzo jednoho ramene zakončeného jedním větším očkem, proto ji blíže klasifikovat nelze (obr. 12:d). Druhou skupinu ostruh představují exempláře, které mají s předešlými kusy mnoho společného. Mají zcela analogický průřez ramen, délku krčku i tvar kolečka. I rozměrově jsou předešlým ostruhám velmi blízké. V podstatě jediné, čím se od výše zmíněných ostruh odlišují, je ukončení vnějšího ramene. To totiž není tvořeno velkým očkem, nýbrž horizontálním, vertikálně průvlečným obdélným okem. Tento detail však na chronologii ostruh nemá patrně žádný vliv, neboť se vyskytuje společně s prostými kruhovými očky ve stejném časovém horizontu. O tom ostatně svědčí i nálezy z Veselí, které lze taktéž datovat do průběhu 2. poloviny 13. století. Téměř kompletně dochovaná ostruha z s. j. 3179 je vybavena šesticípým kolečkem a spojnice ramen je zvýrazněna mírným vytažením vzhůru, což mělo zajišťovat komfortnější dosednutí ostruhy k obuvi (obr. 12:e). Šesticípým kolečkem je opatřena také ostruha z s. j. 2310; jedno z jejích ramen bylo zakončeno kruhovým očkem, v němž zůstala dochována kruhová přezka s lichoběžníkovitou záhlavní ploténkou i drobné nákončí závěsného řemínku (obr. 12:f). I tyto dva drobné funkční elementy se velice často objevují na struhách z průběhu 13.–14. století. V s. j. 3331 bylo nalezeno torzo analogické ostruhy bez jednoho ramene (obr. 12:g). Toto rameno však může být oním, které bylo ukončeno kruhovým očkem a jež zde bylo nalezeno solitérně, jak je zmíněno výše (obr. 12:d). V s. j. 2204 bylo nalezeno torzo ostruhy, které se však dochovalo v takovém stavu, že v podstatě postrádá železného jádra a brání se tak bližší klasifikaci (obr. 12:h). Říci lze jen to, že původně byla vybavena rameny oválného průřezu, která svírala poměrně široký parabolický oblouk. Oproti předešlým ostruhám se odlišovala rovněž délkou svého krčku, který byl v tomto případě středně dlouhý a který v rozštěpu nesl osmicípé kolečko. Svým charakterem se tak hlásí k mladším typům ostruh, což koresponduje s datováním její nálezové situace do průběhu 14. až 15. století. Do průběhu 14. století je datována rovněž drobná přezka s obdélným rámečkem, krátkou záhlavní destičkou a háčkem, jež byla nalezena v s. j. 111 (obr. 12:i). Ta byla nepochybně původně součástí upínacího mechanismu ostruhy, jak nás o tom informuje nepřeberné množství dochovaných ostruh s těmito přezkami ve funkční poloze. Pro úplnost ještě dodejme, že další dvě torza ostruh pocházející z raného novověku byla nalezena při výzkumu v s. j. 1259, která je interpretována jako vápenná jáma. O nich však bude pojednáno níže. d a c b Obr. 13: Udidla. A – s. j. 3277; b – s. j. 1268; c – s. j. 361; d – s. j. 3164. 234 Kovové artefakty Udidla vám typu 6d podle R. Krajíce, který jejich výskyt spatřuje zejména v průběhu 1. poloviny 14. a celého 15. století (Krajíc 2003, 103–107). Do průběhu 2. poloviny 13. až závěru 15. století datuje podkovy obdobných markantů také J. Kaźmierczyk, který je klasifikuje jako podkovy typu VI/2 (Kaźmierczyk 1978, 97). Obecně se dá říci, že podkovy tohoto typu patří k jednomu z nejrozšířenějších typů podkov vůbec a setkáváme se s nimi téměř v celé Evropě. Exempláře získané při výzkumu předhradí ve Veselí nad Moravou nám pak jednoznačně dokazují jejich výskyt již v průběhu 2. poloviny 13. století, neboť jsou tak datovány všechny stratigrafické jednotky, ze kterých pocházejí. Výslovně se jedná o s. j. 1304 (obr. 14:g), 2178 (obr. 14:d), 2315 (obr. 14:e), 3153 (obr. 14:a), 3277 (obr. 14:f), 3366 (obr. 14:c) a 3347. Ke stejnému typu musíme přiřadit rovněž větší torzo podkovy z s. j. 3331, v jejímž rameni se dodnes dochovaly hřeby, tzv. podkováky (obr. 14:b). Podkova z s. j. 3319 má oproti předešlým exemplářům výrazně užší rameno, které je zakončeno drobným, vodorovně obdélným ozubem, kolmo nasazeným na konec ramene (obr. 14:h). V Krajícově typologickém systému má veselská podkova nejblíže k typu 4a, který se podle autora vyskytuje zejména v průběhu 14. a 15. století. Obdobně datuje svůj typ IV/1 také Kaźmierczyk (Kaźmierczyk 1978, 73–74), od kterého se však studovaná podkova přeci jen liší malou šířkou svých ramen. Také tento zlomek lze na základě nálezových okolností datovat spolehlivě do průběhu 2. poloviny 13. století. Ostatní zlomky podkov, které pocházejí z s. j. 238, 2296, 3338 a 3375, se v důsledku špatného stavu dochování brání bližší klasifikaci, stejně jako nálezy drobných hřebíčků s hřibovitou hlavicí a charakteristicky zahnutým hrotem, které lze s jistotou interpretovat jako podkováky. Ty pocházejí z s. j. 1272, 1296, 2276 a 2171. S ovládáním koně úzce a neodmyslitelně souvisejí také udidla. Při výzkumu ve Veselí nad Moravou byl získán jeden kompletní exemplář a tři jejich torza. Udidlo z s. j. 3277 sestává ze dvou téměř identických udítek, které byly původně spojeny koncovými oky. Také druhé konce těchto udítek byly vytvarovány v oka, která přichycovala závěsné kruhy pro řemení uzdy (obr. 13:a). Velice podobné udidlo, ze kterého se dochovala pouze polovina, bylo nalezeno v s. j. 1268 (obr. 13:b). Z s. j. 361 pochází solitérní udítko oválného až kruhové průřezu (obr. 13:c) a z s. j. 3164 nález závěsného kruhu s krátkými postranicemi, které původně působily zvenku na zvířecí čelist a patrně tak umožnovaly snazší vedení koně (obr. 13:d). Všechny veselské nálezy tak představují dvojdílná stihlová udidla toho nejrozšířenějšího typu, který prozatím známe. Lze je klasifikovat jako typ I podle A. Nadolského (Nadolski 1954, 87), II podle A. Ruttkaye (Ruttkay 1976, 357–358), IV podle A. N. Kirpičnikova (Kirpičnikov 1973, 11–18; 1986, 108, tab. XVI) a R. Krajíc pro ně vytvořil svůj typ 3 (Krajíc 2003, 112). S udidly těchto typů se setkáváme v archeologickém materiálu v masovém měřítku již od středohradištního období, a ve výbavě koně a jezdce se udržely v téměř nezměněné podobě dodnes. V důsledku toho lze náhodně nalezená udidla bez bližších stratigrafických údajů jen těžko datovat přesněji (např. Nadolski 1954, 87; Ruttkay 1976, 357–358; Měchurová 1980, 189–190; Kirpičnikov 1973, 13–19; 1986, 108). Udidla z Veselí můžeme na základě nálezových situací datovat shodně do průběhu 2. poloviny 13. století. Podkovy Nejrozšířenějším typem artefaktů ve skupině předmětů spojených s výstrojí koně a jezdce jsou, ostatně jako na celé řadě dalších středověkých lokalit, podkovy. Celkem bylo ve Veselí nad Moravou nalezeno 17 jejich zlomků, ale jen 8 z nich lze klasifikovat blíže. Ty můžeme přiřadit k tzv. ozubkám, tj. podkovám s různě tvarovanými ozuby, které bránily nadměrnému opotřebení podkov i uklouznutí zvířete a v neposlední řadě sloužily i k eventuální regulaci jeho vadné chůze (např. Šaurová 1979, 295–296). Všechny nalezené podkovy byly, pokud můžeme soudit, vybaveny třemi obdélnými otvory na každém rameni. Otvory byly ve všech případech umístěny v mělkém a nevýrazně ohraničeném žlábku. Žádná z podkov nebyla zřejmě vybavena hmatcem, o čemž svědčí i nadměrné opotřebení přední části některých z nich. Nejpočetnější skupinu klasifikovatelných podkov představují exempláře s obdélným a výrazně zúženým ozubem, který je šikmo odsazený od zadního okraje ramene podkovy. Tímto detailem se celkem jednoznačně řadí k podko- Hřebla S péčí o ustájená zvířata neodmyslitelně souvisejí rovněž nálezy hřebel, která sloužila k čištění jejich srsti (obr. 16:a). Nálezy tohoto typu nástroje jsou poměrně běžné z lokalit ze všech tehdejších sociálních prostředí, včetně opevněných sídel. Tato situace je zcela logická, neboť kůň, popřípadě i hovězí dobytek, byl chován jak na vesnicích, tak ve městech a fortifikovaných lokalitách (např. Burian 1985; Měchurová 1985, 74–75; Belcredi 1989, 457–458; Clark ed. 1995, 157–168; Unger 1999, 127; Krajíc 2003, 126–127; Žákovský 2006, 75–78). Je příznačné, že dvě hřebla byla na veselském předhradí nalezena v prostorách interpretovaných jako koňské stáje, respektive v s. j. 1348 (obr. 15:a) a 2152 (obr. 15:b). Třetí, torzovitě dochované hřeblo bylo získáno z s. j. 3318 (obr. 15:c). 235 Hmotná kultura b a c f e d g h Obr. 14: Vybrané podkovy. A – s. j. 3153; b – s. j. 3331; c – s. j. 3366; d – s. j. 2178; e – s. j. 2315; f – s. j. 3277; g – s. j. 1304; h – s. j. 3319. a b Obr. 15: Hřebla. A – s. j. 1348; b – s. j. 2152; c – s. j. 3318. 236 c Kovové artefakty a b Obr. 16: Hřebla. A – hřeblo z s. j. 1348 „in situ“; b – péče o koňskou srst pomocí hřebel z anglického rukopisu, kolem 1510–1520 (podle Clark 1995, obr. 114). Všechny tři lze přiřadit ke dvoudílným hřeblům. Ta se skládají z vlastní pracovní části a garnitury rukojeti, která sestává z vidlice o trojici rovnoběžných ramen. Konce ramen byly na jedné straně uchyceny k pracovní části a na druhé se sbíhaly do krátkého trnu, na který byla původně naražena dřevěná rukojeť. Části dřevěné rukojeti se na jednom hřeblu z Veselí dochovaly (obr. 16:b). Jedná se o nejčastější typ vrcholně středověkých hřebel, se kterým se setkáváme na území celé Evropy v průběhu 13.–16. století v poměrně hojném počtu. Všechna tři hřebla z Veselí můžeme spolehlivě datovat do průběhu 2. poloviny 13. století. i jednodílná přezka s lichoběžníkovitým rámečkem a masivní jehlou (obr. 17:b) z s. j. 2132 a jednodílná oválná přezka s úzkou jehlou z s. j. 2369 (obr. 17:c). Blíže nelze interpretovat ani původní funkci drobné přezky s oválným rámečkem z s. j. 3309 (obr. 17:d), ani zlomek profilovaného rámečku z s. j. 2146. Bezpochyby oděvní přezkou je exemplář z s. j. 3331. Jednodílná oválná přezka je vybavena obdélnou, nezdobenou záhlavní destičkou, vyrobenou ze žlutého kovu, stejně jako vlastní rámeček přezky. V záhlavní destičce je patrný výřez pro uchycení dnes nedochované jehly (obr. 17:e). S obdobnými pásovými garniturami se setkáváme především v hrobových výbavách z průběhu 13. až 15. století, přičemž těžiště jejich výskytu zřejmě leží v rozmezí 13.–14. století (např. Ruttkay 1989, 362–369). Situace, ze kterých všechny výše uvedené přezky pocházejí, jsou datovány do průběhu 2. poloviny 13. století. Zvláštní pozornost si bezpochyby zaslouží torzo plátěného opasku, jež byl původně zdoben řadou bronzových aplik a spínán profilovanou přezkou se záhlavní destičkou, která je rovněž zdobena obdobným prvkem jako vlastní opasek (obr. 17:f). Jak typ přezky, tak i vlastní pásové ozdoby jednoznačně ukazují na svůj původ ve 13. století a nalezneme k nim po celé Evropě řadu analogií (např. Fingerlin 1971, 58–83; Ruttkay 1989; Heindel 1990, 22–23, tab. 7–8; Egan– Pitchard 2002, 72–74, 213–215; Wachowski 1994; 2001; Krabath 2001, 136, 163; Ottaway–Rogers 2002, 2887–2889; Macháňová 2007, 271–272). Tomuto opasku by měla být v dohledné době věnována speciální studie, a proto zde nemá smysl jej blíže analyzovat. Osobní výbava Přezky a opasek Při výzkumu byla získána také řada přezek, které mohou přináležet k opaskům či jiným součástem oděvu a oděvních doplňků. S ohledem na rozměry, resp. masivnost, nelze vyloučit ani možnost, že některé z nich sloužily spíše ke spínání různých druhů koňského postroje (např. Měchurová 1980, 191; 1983, 65, tab. I, VI). To platí především o rozměrné jednodílné přezce s lichoběžníkovitým rámečkem s jedním vsazeným ramenem a masivní jehlou, která byla získána z s. j. 1221 (obr. 17:a). Přezky obdobných tvarů bývají datovány do poměrně dlouhého časového úseku od 13. do 15. století, a přestože se v archeologických souborech vyskytují poměrně zřídka, setkáváme se s nimi na území téměř celé Evropy (např. Egan–Pritchard 2002, 95, obr. 60, kat. č. 428; Krajíc 2003, 193, tab. 146; Krauskopf 2005, 224–225, 227, tab. 42:11, 43). Součástí koňského postroje by mohla být 237 Hmotná kultura a b c d e f Obr. 17: Osobní výbava – přezky. A – s. j. 1221; b – s. j. 2132; c – s. j. 2369; d – s. j. 3309; e–f – s. j. 3331. Nože z těchto nožů mají hřbetní stranu u hrotu výrazně skosenou, jako např. nůž z s. j. 135 (obr. 18:j). Tři vybrané nože byly podrobeny metalografické analýze. Ta v případě nože z s. j. 3307 odhalila, že čepel má ocelový kalený (a popuštěný) břit navařený na hřbet ze železa s poněkud zvýšeným obsahem fosforu (viz obr. 19) 8). Jde tedy o kvalitní nůž standardní a v Evropě nejběžnější konstrukce. Čepel nože z s. j. 2219 má břit i hřbet z kvalitní oceli (téměř eutektoidního složení) a středovou část ze že- Nejuniverzálnějším a nejrozšířenějším nástrojem středověkého člověka byl bezpochyby nůž. Tento fakt se odráží i v nálezovém souboru z Veselí, kde bylo získáno celkem 21 nožů nebo jejich fragmentů, datovaných převážně do průběhu 2. poloviny 13. století. Ve většině případů jde o torza nožů s poměrně štíhlými čepelemi a prostými trnovými řapy. Takové zlomky byly nalezeny v s. j. 256, 1174 (2 ks), 2276 (obr. 18:c) a 3179 (obr. 18:b). U některých exemplářů lze určit, že byly původně opatřeny poměrně výrazným hrotem vytaženým do osy hřbetní hrany čepele (s. j. 2219, 2276 – 2 ks, 2348, 3308; obr. 18:d, e). Objevují se i nože s krátkou, ale poměrně širokou čepelí, jejíž šířka se plynule parabolicky zužuje do výrazného hrotu situovaného v ose předmětu. Tyto nože se takřka ve všech případech zachovaly v poměrně dobrém stavu; viz nálezy z s. j.2219, 3178 (obr. 18:g) a 3179 (obr. 18:f). Některé 8) 238 Metalografický popis: V místě 1, oblasti I (břitu čepele) je struktura popuštěného martenzitu o tvrdosti 408 ±17 HV0,2. V oblasti II (břit v blízkosti napojení hřbetu) je jemnozrnná (ASTM 8) směs feritu, popuštěného martenzitu a patrně i jem‑ ného perlitu. V oblasti III (hřbetní prut) je feritická struktura s nezřetelnými hranicemi zrn, místy se stopami perlitu. V mís‑ tě 2 (hřbetní prut) je feritická struktura s nezřetelnými hrani‑ cemi zrn, tvrdost dosahuje 187 ±11 HV0,2. Kovové artefakty a b c d e f g h i j k l Obr. 18: Osobní výbava – nože. A – s. j. 3285; b – s. j. 3179; c – s. j. 2276; d – s. j. 2276; e – s. j. 3308; f – s. j. 3179; g – s. j. 3178; h – s. j. 3178; i – s. j. 2348; j – s. j. 135; k – s. j. 2369; l – s. j. 3383: lžička. leza (viz obr. 21) 9). Čepel byla prokazatelně kalena a popuštěna, nelze však dokázat, že šlo o vzhledově působivou variantu se středovým prutem z vysokofosforového železa (srov. např. Pleiner 1982). Přesto tento nůž náleží k výrobkům vysoké kvality. Nože obdobných konstrukcí jsou dokumentovány již od 10. století, přičemž časté jsou ony varianty s úzkým středovým páskem ze železa obsahujícího alespoň 0,4 % fosforu. Konečně nůž z s. j. 3178 má čepel tvořenou středovou vložkou svářkového damasku, ocelovým kaleným břitem a železným hřbetem. 10) Užitá ocel má nerovnoměrný a spíše jen střední obsah uhlíku, průměrná tvrdost břitu je dobrá (viz obr. 22). Damasková vložka leží 9) v drážce a povrchovou analýzou nebyla plně zachycena. Jde o základní variantu damaskovaného nože s břitem dobré (nikoli výborné) kvality. S damaskovanými noži se obecně setkáváme od 10. do 14. století, byť jejich výroba patrně již na přelomu 14. století ustává (viz např. Hošek–Zavjalov 2014). Jejich pravidelnější výskyt je dokumentován z území České republiky, Anglie a Polska, je ale obtížné posoudit, zda to více souvisí s jejich časoprostorovým rozšířením nebo se stavem archeometalurgického výzkumu v jednotlivých zemích (např. Hošek–Zavjalov 2014; Hošek–Meduna 2011; Pleiner 1982; Cowgill – de Neergaard – Griffiths 1987, 15, 16, 78–80; Piaskowski 1964; Mazur–Nosek 1972). Z území Metalografický popis: V místě 1 (břitu čepele) je struktura popuštěného martenzitu o tvrdosti 430 ±19 HV0,2. V místě 2 (středovém prutu) je struktura feritu se stopami nízkouhlíko‑ vého perlitu, tvrdost dosahuje 178 ±17 HV0,2. V místě 3 (hřbe‑ tu čepele) je popuštěný martenzit. V trnu nože bylo odkryto místo 4 v němž lze vymezit tři oblasti. V oblastech I (materiál břitu) a III (mat. hřbetu) je jemnozrnná (ASTM 8) perlitic‑ ko‑feritická struktura s obsahem uhlíku až 0,7 %, tvrdost do‑ sahuje 259 ±8 HV0,2 (měřeno v oblasti I). V oblasti II (mat. středového prutu) je ferit se stopami perlitu, tvrdost dosahuje 142 ±7 HV0,2. Na čepeli nože byla provedena také série RFA měření s cílem stanovit obsah fosforu středového železného prutu, avšak bez úspěchu. Výsledky měření byly zpravidla ovlivňovány přítomností koroze bohaté na fosfor, v místech s odkrytým kovovým jádrem se trvale zvýšený obsah fosforu (alespoň 0,4 % P) neprokázal. 10) 239 Metalografický popis: V místě 1 (břitu čepele) je struktu‑ ra popuštěného, spíše nízkouhlíkového martenzitu o tvrdosti 299 ±50 HV0,2. V některých zónách strukturou prostupují zrna feritu, výjimečně ferit zcela převládá. V místě 2 (hřbetním prutu) je struktura feritická, o velikosti zrn ASTM 5, lokálně se stopami reliéfního naleptání, tvrdost dosahuje 138 ±10 HV0,2. V místě 3 (trn nože) je dole oblast I odpovídající materiálu břitu; jde o směs popouštěného martenzitu, troostitu a feritu, jehož podíl je místy poměrně vysoký. V horní části je oblast II odpovídající materiálu části damaskové vložky; struktura je feritická, velikosti zrn ASTM 4, místy jsou ale hranice zrn zcela nezřetelné. Tvrdost dosahuje 189 ±15 HV0,2. Hmotná kultura a c d b Obr. 19: Nůž z s. j. 3307. A, b – částečně nabroušený a naleptaný bok čepele s vyznačením popisovaných míst a rekonstrukcí pravděpodobného vzhledu; c – popuštěný martenzit v místě 1, oblasti I (břitu); d – svar mezi břitem a hřbetem nože (situace v místě 1). Leptáno nitalem. 240 Kovové artefakty a b c Obr. 20: Nůž z s. j. 2219. A, b – částečně nabroušený a naleptaný bok čepele s vyznačením popisovaných míst a rekonstrukcí pravděpodobného vzhledu; c – makrofotografie místa č. 4. Leptáno nitalem. 241 Hmotná kultura a b c d e f Obr. 21: Nůž z s. j. 2219. A – struktura popuštěného martenzitu v místě 1 (břitu); b – struktura feritu se stopami nízkouhlíkového perlitu v místě 2 (středový prut); c – struktura popuštěného martenzitu v místě 3 (hřbetu); d – perliticko-feritická struktura v místě 4, oblasti I (ocel břitu); e – ferit se stopami perlitu v místě 4, oblasti II; f – perliticko-feritická struktura v místě 4, oblasti III (ocel hřbetu). Leptáno nitalem. 242 Kovové artefakty a b c d e Obr. 22: Nůž z s. j. 3178. A, b – částečně nabroušený a naleptaný bok čepele s vyznačením popisovaných míst a rekonstrukcí pravděpodobného vzhledu; c – popuštěný martenzit v místě 1 (břitu); d – feritická struktura v místě 2 (hřbetu); e – směs zrn feritu a martenzitu a jemného perlitu v místě 3, oblasti I (materiál břitu nože). Leptáno nitalem. 243 Hmotná kultura b d c a Obr. 23: Řemeslnické a zemědělské nástroje. A – nebozez (s. j. 2323); b – šídlo (s. j. 2152); c – zlomek pérových nůžek (s. j. 3380); d – zlomek sekery (s. j. 1203). čit (např. Belcredi 1989, 461; Egan 1998, 244–252; Krajíc 2003, 203–204). České republiky známe analogické damaskované nože 13. století z Hradišťka-Sekanky, Malína, Olomouce – Horního náměstí (Pleiner 1982; Hošek et al. 2009; Baarová a kol. 2006, 233) a tvarově shodné jsou i damaskované exempláře z Uherského Hradiště – Otakarovy ulice a z hrádku Orlík u Sudislavi. V s. j. 2369 byl nalezen drobný nožík s konkávní čepelí, který lze interpretovat jako zlomek břitvy (obr. 18:k) Za pozornost stojí i drobný nožík z s. j. 3285, opatřený štíhlou čepelí a kompletně dochovanou zdobnou kostěnou rukojetí (obr. 18:a; viz kapitola 6.8). Zbytek materiálu tvoří zlomky čepelí, které nelze blíže klasifikovat (s. j. 143, 236, 1174, 2181, 2257, 3207, 3382). Jediným svého druhu zůstává nález z s. j. 133, představující fragment blíže neurčeného příčně nýtovaného řapu se zbytky tří dutých trubičkovitých nýtů. Takřka všechny exempláře patří k těm vůbec nejrozšířenějším tvarovým typům středověkých nožů, pro které nalezneme téměř nepřeberné množství analogií v celé Evropě (např. Cowgill – De Neergaard – Griffiths 1987, 78–105; Ottaway– Rogers 2002, 2751–2791; Krajíc 2003, 204–206). Řemeslnické a zemědělské nástroje Předmětů této kategorie není v nálezovém souboru z veselského předhradí mnoho, což by mohlo svědčit o postupném a záměrném opuštění prostoru, kdy obyvatelé s sebou odnesli všechen upotřebitelný inventář a na místě zanechali jen drobné předměty a zlomky, které unikly jejich pozornosti. V s. j. 2323, která je datována do průběhu 2. poloviny 13. století, byl nalezen zlomek železné tyčinky zhruba kruhového průřezu, která je na jednom svém konci ukončena torzem vrtného lopatkovitého hrotu a na druhém prostým zahrocením, kterým byla původně zaražena do dřevěné rukojeti (obr. 23:a). Nebozezy patřily, a dodnes patří, k základním dřevoobráběcím nástrojům. Jejich morfologie se během času měnila jen nepatrně, proto náleží mezi předměty s minimální chronologickou citlivostí. Nálezy nebozezů pocházejí ze všech tehdejších sociálních prostředí a registrujeme jich celou řadu i z fortifikovaných lokalit (např. Slivka 1981, 214; Belcredi 1989, 450–451; Krajíc 2003, 155–156; Žákovský 2011c, 498). Poněkud problematická je interpretace štíhlé železné tyčinky přibližně kruhového průřezu, která je na jednom svém konci výrazně zahrocena (obr. 23:b). Svým tvarem, především pak výrazným hrotem, upomíná na šídla, jimiž se kožené dílce děrovaly pro sešívání a kompletaci výrobku. Ani tyto drobné nástroje nejsou chronologicky citlivé, neboť se s nimi v nezměněné podobě setkáváme od doby Lžička V s. j. 3383, která je rovněž obecně datována do průběhu 2. poloviny 13. století, byl nalezen fragment kovové lžičky, sestávající z ploché rukojeti a mírně vypouklého těla (obr. 18:l). Se lžičkami tohoto velmi uniformního tvaru se setkáváme na středověkých lokalitách od 13. do 15. století v takřka nezměněné podobě. Sloužily nepochybně pro kuchyňské účely, ale jejich případně univerzálnější využití nelze vylou- 244 Kovové artefakty a b c d Obr. 24: Sekera z s. j. 1203. A – sekerka s vyznačením místa odběru vzorku; b – makrofotografie a schématické nákresy vzorků čepele (zleva: foto po naleptání nitalem, foto po naleptání Oberhofferem, rozložení popisovaných oblastí, nákres po naleptání nitalem s vyznačením svaru); c – struktura popuštěného martenzitu v oblasti I (břitu); d – feritická struktura se stopami perlitu v oblasti III (listu). Leptáno nitalem (c, d). 245 Hmotná kultura laténské až do současnosti (např. Hrubý 1941, 58–63; Belcredi 1989, 454; Ottaway–Rogers 2002, 2728–2730; Krajíc 2003, 152–153). Často je nacházíme i při výzkumech opevněných sídel, kde mohly sloužit k opravě či přímé výrobě koňských postrojů, obuvi i jiných kožených součástí tehdejšího inventáře (např. Huml 1967, 29, tab. IX:5; Drda 1978, 401). Ve Veselí byl tento předmět nalezen v s. j. 2152, který lze celkem spolehlivě datovat do průběhu 2. poloviny 13. století. Dalším nástrojem z plochy veselského předhradí je torzo jednodílných pérových nůžek, respektive jejich prstenec se zlomky plochých ramen (obr. 23:c). Artefakt byl nalezen v s. j. 3380 a lze jej tudíž spolehlivě datovat do průběhu 2. poloviny 13. století. Pérové nůžky se jakožto univerzální nástroj počaly v masovějším měřítku objevovat již v mladší době železné. V období raného středověku pak doznaly takové podoby, že jejich náhodné nálezy není v mnoha případech možné rozeznat od středověkých a novověkých exemplářů (např. Beranová 1967, 571–579; Slivka 1981, 227; Belcredi 1989, 448; Krajíc 2003, 145). V s. j. 1203, která je datována do průběhu 2. poloviny 13. století, bylo nalezeno torzo drobné sekery s vějířovitě se rozšiřujícím tělem a výrazně obloukovitým ostřím. Sekera o celkové délce 106 mm a délce ostří 45 mm má odlomenu jednu polovinu násadního oka, které plynule přechází v oboustranně se rozšiřující tělo sekery (obr. 23:d). Metalografický průzkum ukázal, 11) že sekerka byla vykována z mírně heterogenního železa s alespoň lokálně zvýšeným obsahem fosforu. Břit byl ocelový, navařený na tělo polotovaru zpříma (obr. 24). Sekerka byla kalena a popuštěna a původně představovala kvalitní nástroj. Jiná miniaturní sekerka pochází z Hradišťka-Sekanky a zkoumána byla R. Pleinerem (1982, 227). Ten ale v břitu nezachytil ani stopy oceli, tzn. původní břit byl opatřen jen dosti malým množstvím oceli, která odkorodovala, nebo byla sekerka jen ze železa (Pleiner v takovém případě uvažuje, že daný předmět mohl mít i jinou než praktickou funkci). Svým tvarem má sekera asi nejblíže k sekerám typu IVc A. Nadolského, podle nějž se tento tvar objevuje především v průběhu 10. až 14. století (Nadolski 1954, 44; Głosek 1996, 34). Také z území České republiky pocházejí obdobné sekery, jež 11) jsou datovány obecně do průběhu 13. století. Za zmínku stojí především torzo zdobené sekery z Hradišťka u Davle (Richter 1963, 213, obr. 65; 1982, 169–171, obr. 117:2) či sekera z hrádku Bolkova u Libče (Hejna 1962, 466–467, obr. 7:2–3). Od těchto seker se však přeci jen v některých detailech nález z Veselí odlišuje. Dřevěné toporo studované sekery bylo nasazováno do prostého oka, kdežto u seker z Hradišťka i Bolkova je oko protaženo směrem dolů do krátké tuleje. Asi nejblíže k veselskému exempláři tak má torzo sekery z hradiska Rokytná, které lze obecně datovat do průběhu 11. až 12. století (např. Novotný 1981, obr. 10:9). Torzo sekery z Veselí nad Moravou lze díky nálezovým okolnostem spolehlivě datovat do 2. poloviny 13. století. Jediné zástupce ze skupiny ryze zemědělských nástrojů získaných při výzkumu ve Veselí nad Moravou představují zlomky srpů. Celkem zde bylo nalezeno šest jejich torz, respektive zlomků jejich čepelí. Pokud se dá soudit, byly na lokalitě užívány jak srpy s mírně prohnutou čepelí, jež byla od trnu a b d Metalografický popis: V oblasti I je struktura popuštěného martenzitu o tvrdosti 524 ±52 HV0,2. Za svarovou linií, dob‑ ře rozpoznatelnou po naleptání Oberhofferovým roztokem, je přechodová oblast II, která za svarem sestává z popuštěného martenzitu a směrem do těla předmětu je stále více prostou‑ pená feritickými zrny. V oblasti III je mírně řádkovitá feritic‑ ká struktura, v některých řádcích provázená stopami perlitu (obsah uhlíku do 0,15 %). Patrné je reliéfní naleptání, tvrdost dosahuje 193 ±5 HV0,2, velikost zrn je mezi ASTM 6 až 8. c Obr. 25: Srpy. A–c – s. j. 1268; d – s. j. 2128. 246 Kovové artefakty jako typy IIIa–IIIb, pro které je typická velká variabilita délky dříku, dokumentovaná i ve veselském materiálu. Obecně jsou tyto hřeby považovány za jeden z nejběžněji užívaných typů spojovacího materiálu, a to již od středohradištního období (např. Šaurová 1978, 562; Burian 1979; Kola 1985, 79–81; Krajíc 2003, 66). Část hřebů bychom mohli hypoteticky přiřadit k prostým hřebům bez hlavy, ale s ohledem na stav dochování většiny materiálu je jejich jednoznačná identifikace nemožná. V s. j. 3318 a 3331 byly nalezeny masivní hřeby s torzem vertikální hlavice původně svinuté v očko. Drobné hřebíky s tímto tvarem hlavice jsou v literatuře tradičně spojovány s upevňováním šindelů. Oproti těmto hřebům se však veselský exemplář výrazně odlišuje svojí délkou i masivností. Sloužil tedy patrně k upevňování dřevěných konstrukcí, stejně jako ostatní nalezené typy hřebů. Poslední skupinu hřebů představují exempláře vybavené horizontální hlavicí, která je buď okrouhlého, nebo obdélného tvaru. Sloužily nejen k vzájemnému upevňování dřevěných konstrukcí, nýbrž i k fixaci kůže, textilie či plechových kování k dřevěnému podkladu (např. Burian 1979, 23; Nekuda 1985, 149; Krajíc 2003, 64). Takové hřeby byly nalezeny v s. j. 222, 225, 1392, 2124 a 3150. Vesměs všechny exempláře hřebů pocházejí z archeologických situací datovaných do průběhu 2. poloviny 13. století. Se spojováním dřevěných konstrukcí úzce souvisí rovněž nálezy různých tvarů a typů skob. V nálezovém souboru se objevují skoby jednoramenné, které sloužily k zavěšování různých stavebních prvků. To platí především o masivní skobě z s. j. 3156, kterou lze interpretovat jako tzv. lavičník, jenž sloužil k fixaci okenního rámu či dveřních futer. Ve větším měřítku se v nálezovém inventáři setkáváme se skobami dvojramennými, které sloužily především ke vzájemnému upevňování dřevěných konstrukčních prvků. V s. j. 2152 byla nalezena masivní „U“ skoba se symetrickými rameny, kterou lze klasifikovat jako skobu typu I/1 podle Krajíce (Krajíc 2003, 76). Podobná skoba, tentokrát se zaoblenou svrchní hranou, byla nalezena v s. j. 3375. Tu lze klasifikovat typem IV/1 Krajícovy typologie (Krajíc 2003, 76–78). Vzhledem ke svým rozměrům a masivnosti se obě skoby mohly uplatnit v zabezpečování jednotlivých objektů jako vodiče závor (např. Huml 1967, 16; Klíma 1980, 76; Richter 1982, 182; Krajíc 2003, 77). Největší soubor, obsahující celkem 24 kusů, představují specifické štíhlé dvouramenné skoby s tělem i rameny obdélného průřezu, které lze přirovnat ke skobám typu III/1 Krajíce (Krajíc 2003, 76). Tyto skoby se díky svým vlastnostem mohly uplatnit jak při spojování stavebních konstrukcí, tak jednotlivých částí nábytku či jiného hradního mobiliáře. S obdobnými skobami se poměrně hojně setkáváme v materiálu pocházejícím z fortifikovaných rukojeti odsazena téměř v pravém úhlu, tak srpy s obloukovitou čepelí. Oba tyto základní typy se objevují v téměř nezměněné podobě již od středohradištního období, přičemž srpy se zalomenou čepelí jsou spíše charakteristické až pro vrcholný středověk. Přesnější chronologické zařazení jednotlivých exemplářů pouze na základě jejich morfologie však není možné (např. Quitta 1955; Beranová 1957, 99–117; Urbancová 1973, 183–215; Říhová 1962; Slivka 1981, 223–224; Belcredi 1989, 445–446; Krajíc 2003, 139–140). Z s. j. 3376, 3382 a 262 pocházejí pouze nepatrná torza čepelí srpů, která nelze blíže klasifikovat. Jen u posledně jmenovaného zlomku lze soudit, že ostří bylo původně vybaveno drobnými zoubky. V s. j. 2128 bylo nalezeno torzo srpu se zalomenou čepelí, který lze klasifikovat jako srp typu II podle Krajíce (Krajíc 2003, 140–141) či typ dII podle Beranové (Beranová 1957, 104–105). Čepel se sice nedochovala celá, ale zato je na řapu dodnes zachován zbytek dřevěné rukojeti (obr. 25:d). Dřevěná rukojeť byla dokumentována rovněž u srpu z s. j. 1268 (obr. 25:a,c), avšak při vyzvednutí ze země se rozpadla. Srp byl vybaven nízkou obloukovitou čepelí a lze jej klasifikovat jako typ Ib podle Krajíce (Krajíc 2003, 140) či typ dI podle Beranové (Beranová 1957, 104–105). Společně s tímto srpem bylo v zemi uloženo i torzo další analogické čepele srpu (obr. 25:b). Nálezy srpů se logicky soustředí především v areálech středověkých zaniklých vsí, ale známe je i z městských aglomerací. Větší množství srpů bylo podchyceno rovněž z opevněných lokalit (např. Hejna 1962, 465; Huml 1967, 38–39; Kouřil 1977, 149; 1979, 130; Poláček 1990, 230). Nálezy srpů v areálech opevněných lokalit nám apriori nemusí ukazovat pouze na zemědělskou činnost obyvatel těchto míst. Spíše zde sloužily k pořizování píce pro koně a ustájený dobytek. Tak lze s největší pravděpodobností funkčně interpretovat i srpy z Veselí, neboť dva z nich (s. j. 1268) byly nalezeny přímo v objektu interpretovaném jako koňské stáje. Všechny exempláře srpů nalezené na zkoumaném předhradí pocházejí ze situací datovaných do průběhu 2. poloviny 13. století. Stavební vybavení Nejvíce železných předmětů získaných při výzkumu předhradí ve Veselí nad Moravou lze spojit s vlastní stavební činností. Nejpočetněji jsou zastoupeny různé druhy hřebů, které byly rozesety po celé ploše výzkumu a s jejichž torzy se setkáváme téměř ve všech stratigrafických jednotkách. Většinou však jde pouze o zlomky dříků, které nelze podrobit jakékoliv klasifikaci. Mezi nálezy, které lze blíže kategorizovat, jsou nejpočetnější hřeby s horizontálními plochými či mírně vypouklými hlavami, které se v české archeologické literatuře tradičně nazývají hřeby křídlovitými. Krajíc je klasifikuje 247 Hmotná kultura lokalit (např. Kouřil 1977, 148, tab. V:6; Kola 1985, 77–78; Žákovský 2006, 135–136). Je zajímavé, že se s analogickými svorkovými skobami setkáváme již v laténském období (např. Meduna 1980, 105–113; Čižmář 1990, 200), přičemž od středohradištního období se tyto skoby nepřetržitě objevují až do raného novověku (např. Klíma 1980, 76–77). Všechny skoby, stejně jako hřeby pocházející z výzkumu ve Veselí nad Moravou, byly nalezeny v situacích datovaných do průběhu 2. poloviny 13. století. Další stavební kování jsou spojeny s uzamykacími a zabezpečovacími mechanismy. Z s. j. 2369, která je datována do 2. poloviny 13. století, pochází zlomek masivního řetězu, ze kterého se zachovaly tři vzájemně spojené osmičkovité články, přičemž z posledního z nich vybíhá výrazný hrot, kterým byl řetěz připevněn do dřevěného či kamenného dveřního ostění. Druhý konec řetězu byl nepochybně původně zakončen petlicí, která byla součástí jednoduchého zabezpečovacího mechanismu. S uzamykacími mechanismy jsou neodmyslitelně spjaty klíče. Ve Veselí bylo nalezeno celkem 6 kusů, které lze vesměs datovat do průběhu 2. poloviny 13. století. Z s. j. 2276 (obr. 26:a), 2316 (obr. 26:b) a 3347 pocházejí otočné exempláře, jež jsou vybaveny kosočtverečným okem a poměrně složitě profilovanou bradou. Tento typ klíčů se objevuje poměrně hojně; obecně je datován do průběhu 13. až 15. století, a tak navzdory poměrně specifickému tvaru jej nelze využít k přesnějšímu datování (např. Hrubý 1958, 62; Richter 1961, 97; Slivka 1981, 236–238; Belcredi 1989, 464–466; Krajíc 1991, 332–333; 2003, 91–96; Dragoun 1992, 60–61). S podobnými problémy se musíme vypořádat rovněž při klasifikaci otočných klíčů s plným dříkem a kruhovým okem. Takové klíče či jejich torza byly získány ve Veselí z s. j. 1273, 2244 a 3277 (obr. 26:c). Tyto klíče se v archeologickém materiálu objevují poprvé někdy v průběhu 2. poloviny 13. století a v téměř nezměněné podobě se s nimi setkáváme až do raného novověku (např. Klíma 1980, obr. 41; Slivka 1981, 236–238; Belcredi 1989, 464–466; Krajíc 2003, 93). Oba typy klíčů, které máme k dispozici z veselkého předhradí, se pak velice často objevují i na fortifikovaných lokalitách (např. Žákovský 2006, 122–123). c d e b f h a g c b i a d Obr. 27: Blíže neidentifikované předměty. A – s. j. 2152; b – s. j. 3382; c – s. j. 2369; d – s. j. 3323; e – s. j. 266; f – s. j. 1272; g – s. j. 2267; h – s. j. 3312; i – s. j. 2392. Obr. 26: Klíče. A – s. j. 2276; b – s. j. 2316; c – s. j. 3277; d – dveřní závěs – pant z s. j. 2152. 248 Kovové artefakty Se stavebním kováním lze volně spojit rovněž torzo masivního pásového kování obdélného průřezu z s. j. 2152 (obr. 26:d). Kování je na jednom konci zahnuto do výrazného háku a na druhém opatřeno obdélným otvorem, kterým se přichytávalo k dřevěnému podkladu. Kování s největší pravděpodobností sloužilo jako dveřní závěs či pant (např. Krajíc 2003, 79–80). ku stojí především masivní železný předmět z s. j. 2152, který je datován do průběhu 2. poloviny 13. století. Je vyroben ze železné tyčinky přibližně čtvercového průřezu, přičemž na jednom konci je zahrocen a na druhé straně opatřen plochou, výrazně profilovanou hlavicí (obr. 27:a). Obdobně se jednoznačné interpretaci vzpírá poměrně dlouhý železný artefakt z s. j. 3382, který je na jednom konci zakončen masivním kruhovým okem, jež bylo vytvořeno prostým stočením konce tyčinky (obr. 27:b). Svým tvarem poněkud připomíná pozdější stanové kolíky. Z s. j. 266 (obr. 27:e), 1272 (obr. 27:f), 2369 (obr. 27:c), 3323 (obr. 27:d) a 2267 (obr. 27:g) byly získány kroužky různých průměrů, které byly vesměs vyrobeny z železných tyčinek obdélného či oválného průřezu. V některých případech Neidentifikovatelné předměty Z celé plochy výzkumu byla získána mj. celá řada amorfních železných zlomků, které se prozatím nepodařilo pro jejich torzovitost či špatné dochování blíže klasifikovat. Ve většině případů se jedná o menší železné zlomky, ale v některých případech máme co do činění s většími torzy artefaktů. Za zmín- a c d b e f Obr. 28: Kovový inventář z vápenné jámy (s. j. 1259). A, b – zámky; c – petlice; d – klíč; e – závěs – pant; f – okenní klička. 249 Hmotná kultura a b Obr. 29: Kovový inventář z vápenné jámy (s. j. 1259). A – torzo cedníku; b – vidlice. by se mohlo jednat o závěsné kruhy udidel, avšak s ohledem na průměry v mezích 32 až 57 mm by mohlo jít spíše o kruhová oka petlic. V jednom z nich je dodnes dochováno torzo železného hrotu, kterým bylo oko zřejmě přichyceno do dřevěného či kamenného ostění. Ke stavebnímu vybavení, respektive kování, lze přiřadit rovněž různé železné pláty a objímky (obr. 27:h, i). V s. j. 281 byl nalezen silně zkorodovaný obdélný dutý předmět, který by snad šlo volně interpretovat jako tělo svorníkového zámku. U některých těchto neidentifikovatelných předmětů není vyloučeno, že se může jednat dokonce o recentní materiál, který byl do středověkých vrstev zanesen druhotně. Např. železný zlomek z s. j. 3392 by mohl být střepinou železného či dokonce litinového projektilu; také zlomek železného trubkovitého předmětu z s. j. 3379 může být mladší intruzí. Vápenná jáma s. s. j. 15 Při výzkumu předhradí ve Veselí nad Moravou byla odkryta rovněž jáma s. s. j. 15, která původně sloužila při stavební činnosti k uložení vápna, a která po ztrátě své primární funkce byla obyvateli zavezena odpadem. Odpad se do jámy dostal někdy na přelomu 16. a 17. století, o čemž svědčí mimo jiné i celá řada archeologických nálezů, především keramických. Obr. 30: Torzo ostruhy z vápenné jámy s. s. j. 15. 250 Kovové artefakty Kovové předměty se dochovaly ve velmi špatném stavu a opět mezi nimi dominují části stavebního vybavení. V prvé řadě zmiňme čtyři torza masivních pevných dveřních zámků (obr. 28:a,b). U dvou z nich je na rubové ploše patrný v torzu dochovaný vlastní uzavírací mechanismus, sestávající z vodorovné závory a masivní záchytné pružiny (obr. 28:b). Svými mechanismy i tvarem zámkové desky se všechny exempláře hlásí do průběhu 2. poloviny 16. až počátku 17. století (např. Hoffmann–Mende 1995, 63–64, kat. č. 23–34; Weissenberger 2011, 97–110). Do kategorie zabezpečovacích mechanismů lze přiřadit i fragment petlice (obr. 28:c), zlomek drobného otočného klíče s plným dříkem a kruhovou hlavicí (obr. 28:d) a patrně i torzo masivního železného prutu, který lze s jistou dávkou pravděpodobnosti interpretovat jako fragment závory. Ze stavebního vybavení je v nálezovém souboru zastoupen ještě fragment dveřního závěsu (obr. 28:e), vyrobený z masivního železného prutu obdélného průřezu. Na jednom konci je kování zakončeno charakteristickým rozšířením, které se u tohoto typu kování objevuje již od 13. století. Byly zde nalezeny rovněž tři masivní jednoramenné skoby, které s největší pravděpodobností sloužily původně k zavěšování stavebních konstrukcí, jako např. okenního rámu apod. V neposlední řadě pak lze ke stavebnímu vybavení přiřadit i drobnou okenní kličku, s jejímiž analogiemi se dodnes setkáme ve funkční poloze na celé řadě památkových objektů (obr. 28:f). Ke stavebnímu vybavení můžeme s jistou dávkou pravděpodobnosti připočíst taktéž amorfní zlomky tří poměrně dlouhých železných tyčinek obdélného průřezu a drobný železný kroužek. Z jámy byly vyzvednuty také dvě drobná páskovitá kování a fragment obdélné zámkové desky, které lze interpretovat jako kování skříňky či menší truhličky. Všechna tato kování, stejně jako výše uvedené stavební vybavení, se dochovala ve špatném stavu a takřka postrádají železného jádra. V poněkud lepším stavu bylo nalezeno torzo většího plechového cedníku. Zachovalo se z něj v podstatě celé dno s paprsčitě rozloženými kruhovými perforacemi a se třemi drobnými nožičkami na vnější straně (obr. 29:a). S kuchyňským vybavením úzce souvisí zřejmě i značně dlouhá dvojramenná vidlice s tordovaným tělem a hákovitě zahnutou rukojetí s volutovým zakončením (obr. 29:b). V ikonografických pramenech se s podobnými předměty setkáváme ve spojitosti s přípravou masitých pokrmů. Dodnes jsou podobné vidlice součástí krbové výbavy. Z prostoru jámy byly získány i dvě torza ostruh. Jeden fragment byl původně vybaven mírně prohnutými rameny oválného průřezu, která ve spojnici svírala širší lomený oblouk. Ze spojnice ramen vybíhá mírně dolů zahnutý zlomek krčku. Vzhledem ke stavu dochování, kdy předmět nemá žádné železné jádro, je těžké ostruhu blíže klasifikovat. Nelze vyloučit ani její středověký původ, byť nálezová situace rozhodně mluví pro přelom 16. a 17. století. Druhé torzo ostruhy je díky charakteristickému tvaru krčku lépe klasifikovatelné, přestože z vlastních ramen svírajících parabolický oblouk se dochovaly jen nepatrné fragmenty. Krček, v jehož rozštěpení tkví fragment šesti- či pěticípého kolečka, je totiž specificky obloukovitě prohnut, přičemž maximální průhyb je zvýrazněn odsazením (obr. 30). Tento osobitý detail se vyskytuje na ostruhách z průběhu 2. poloviny 16. až 1. poloviny 17. století, přičemž řada exemplářů je přebohatě zdobena (např. von Hefner-Alteneck 1866, 12–13, tab. 16:D; Kalmár 1971, 365, obr. 69; Nordström 1984, 42, kat. č. 30; Koóšová 2007, 266). I na základě rozboru železných předmětů tak můžeme potvrdit navrhovanou dataci studovaného objektu do přelomu 16. a 17. století. Závěr Při výzkumu předhradí ve Veselí nad Moravou bylo získáno celkem 534 kovových předmětů či jejich zlomků. Největší část z nich představují různé druhy stavebního vybavení, kterým pochopitelně dominují torza hřebů a skob. Početnou skupinu představují i předměty spojené s výstrojí a výzbrojí středověkých bojovníků, mezi kterými si zaslouží zvláštní pozornost především krátký nožovitý tesák, který je prozatím jednoznačně nejstarším představitelem zbraní daného druhu. Je poněkud zarážející, že se na lokalitě nalezlo jen velmi málo řemeslnických a zemědělských nástrojů, které jsou obecně při výzkumech středověkých lokalit téměř vždy zastoupeny poměrně hojně a v širokém spektru. Přihlédneme-li ke skutečnosti, že nalezeny byly pouze drobné předměty nebo zlomky větších, pak lze oprávněně předpokládat, že obyvateli předhradí byly po celý středověk veškeré upotřebitelné předměty ze železa dobře schraňovány a později odneseny. Na lokalitě tak zůstaly jen menší kusy, které unikly jejich pozornosti. Je také příznačné, že naprostá většina kovových artefaktů pochází z průběhu 2. poloviny 13. století, přičemž mladší materiál zde téměř absentuje. Tato situace je však nepochybně důsledkem barokních stavebních úprav, v rámci kterých byly případné archeologické situace ze 14. až 16. století téměř bezezbytku odstraněny. V této souvislosti lze jen litovat, že se nám nedochovalo více nástrojů a klasifikovatelných artefaktů, protože při jednoznačné dataci těchto předmětů by byl přínos výzkumu k poznání materiální kultury 13. století ještě výraznější. 251 Veselí nad MoraVou středoVěký hrad V říční niVě Miroslav Plaček Miroslav dejmal a kolektiv Vydáno s podporou grantového projektu Ga čr P405/11/1729 Brno 2015 arChaia Brno o. p. s. Veselí nad MoraVou středoVěký hrad V říční niVě Vydavatel: archaia Brno o. p. s. adresa redakce: Bezručova 15, 602 00 Brno e-mail: brno@archaiabrno.cz http://www.archaiabrno.org tel.: 515 548 650 odpovědný redaktor: Mgr. Miroslav dejmal, doc. ing. Phdr. Miroslav Plaček technická redakce: Bc. lucie černá, Mgr. lenka sedláčková recenzenti: prof. Phdr. Josef unger, Csc., doc. Phdr. Pavel Vařeka, Ph.d. Překlad anglického resumé: Mgr. Pavel košař Jazyková korektura: Bc. lucie černá, Mgr. dana Zapletalová, Mgr. irena Ženožičková sazba a grafická úprava: archaia Brno o. p. s. návrh obálky: černá a fialová s. r. o. obálka: Plán zámku a zámecké zahrady z roku 1748, sig. hVa38, uloženo v Městkém muzeu ve Veselí nad Moravou. tisk: tiskárna didot, spol. s. r. o. náklad: 700 ks součástí publikace je datový nosič (dVd) Brno 2015 isBn: 978-80-905546-3-4 Obsah oBsah 1. Úvod 2. Přírodní prostředí (Lenka Lisá, Aleš Bajer) 3. historie 4 6 3.1 historie hradu, panství a kolonizace Veselska (Miroslav Plaček) 3.2 Veselí v novověku (Miroslav Plaček) 3.3 Vývoj hradů jihovýchodní Moravy do konce 14. století (Miroslav Plaček) 10 31 38 4. terénní výzkum 4.1 archeologický výzkum v letech 2008–2010 (Miroslav Dejmal) 4.2 středověký objekt ve východním křídle zámku (Radim Vrla) 4.3 Geofyzikální průzkum (Michal Vágner) 50 80 83 5. Přírodovědný výzkum 5.1 sedimentologie lokality (Lenka Lisá, Aleš Bajer, Miroslav Dejmal) 5.2 Mikromorfologie (Lenka Lisá) 5.3 Petrografie stavebních hmot (Aleš Bajer) 5.4 Petrografie keramiky (Jan Petřík, Karel Slavíček, Lenka Sedláčková) 5.5 dendrochronologické datování (Michal Rybníček, Tomáš Kolář) 5.6 analýza dřevěných artefaktů a konstrukcí (Romana Kočárová, Hanuš Vavrčík, Petr Kočár, Michal Rybníček, Tomáš Kolář) 5.7 rostlinné zbytky (Petr Kočár, Romana Kočárová) 5.8 Pylová a fytolitová analýza (Libor Petr) 5.9 Zvířecí kosti a další archeozoologický materiál (Zdeňka Sůvová) 5.10 Fyzikálně-chemické analýzy a konzervace usní (Gabriela Vyskočilová, Alois Orlita, Jiří Příhoda) 5.11 environmentální záznam širšího okolí lokality (Libor Petr, Aleš Bajer, Lenka Lisá) 5.12 shrnutí výsledků přírodovědných analýz (Petr Kočár, Lenka Lisá, Romana Kočárová, Libor Petr, Zdeňka Sůvová, Aleš Bajer, Hanuš Vavrčík, Michal Rybníček, Tomáš Kolář) 90 93 100 102 113 120 122 146 151 169 175 182 6. hmotná kultura 6.1 středověká keramika (Lenka Sedláčková) 6.2 soubor novověké keramiky ze zámku (Jiří Pajer) 6.3 stavební keramika (Miroslav Dejmal) 6.4 kovové artefakty (Petr Žákovský, Jiří Hošek) 6.5 dřevěné artefakty (Aleš Hoch) 6.6 kožené artefakty (Aleš Hoch) 6.7 textilní artefakty (Aleš Hoch, Zdenka Kuželová, Gabriela Vyskočilová) 6.8 kostěná a parohová industrie (Aleš Hoch, Zdeňka Sůvová) 6.9 středověké a renesanční sklo (Hedvika Sedláčková, Dana Rohanová) 6.10 Mince (Kamil Smíšek) 7. Závěr (Miroslav Dejmal, Miroslav Plaček, David Merta) 8. literatura 9. resumé 10. Barevné obrazové přílohy 11. datový nosič (dVd) s přílohami k jednotlivým kapitolám 1 188 212 218 220 252 280 299 301 309 321 324 330 356 367